Rostislav Iščenko
23. 6. 2021 sputnik
Lidové přísloví říká, že
všechno nové je dobře zapomenutým starým. Toto pravidlo není
použitelné k tomu, co je podáno jako nová strategie EU vůči
Rusku.
Nejvyšší zástupce EU pro
zahraniční záležitosti a politiku bezpečnosti (se značnými
podílem podmíněnosti jej nazývají ministrem zahraničních věcí
EU nebo hlavou evropské diplomacie) Josep Borrell zveřejnil zprávu,
která bude 24.-25. června projednána v Bruselu na summitu Evropské
unie. V ní oznámil tři zásady, na nichž se bude budovat "nová"
strategie EU vůči Rusku.
Slovo "nová" jsem ne náhodou dal do uvozovek. V
daném případě mluvit o "novotě" by mohla Šípková
Růženka, která úspěšně prospala poslední půlstoletí a včera
se nečekaně probudila.
"Čelit, brzdit, vzájemně působit", přesně totéž, co EU dělala vůči Rusku posledních dvacet pět let, to minimálně. Přičemž se dokonce významový náboj těchto termínů nezměnil. V interpretaci Borrela "čelit"znamená zasahování do vnitřních záležitostí Ruska pod záminkou ochrany lidských práv, zásad demokracie a mezinárodního práva. "Brzdění" se definuje jako chránění informačního prostoru Evropské unie před pokusy Ruska přinést svůj názor na aktuální problémy současnosti. "Vzájemné působení" pak znamená koordinaci úsilí s Moskvou v těch oblastech, v nichž EU není s to dosáhnout požadovaného úspěchu bez ruské podpory.
Podle sovětských šablon?
Pokud je v tomto něco nového, tak
výhradně názvy, přiřazené k principům, na nichž se zakládá
evropská strategie směrem k Rusku. Její podstata se avšak
nezměnila již od té doby, co EU spolupracovala s nyní
neexistujícím SSSR, ba dokonce od té doby, co v první polovině
20. století země sovětů spolupracovala s evropskými státy.
Nicméně, kvůli něčemu EU novou-starou strategii
ohlásila. Nejen to, sdělení Borrela zaznělo hned po ukončení
summitu EU-USA (15. června) a před rusko-americkým setkáním
špiček v Ženevě (16. června).
Znamená to, že evropský diplomat se
pokoušel zaslat Moskvě signál, že podle výsledků jednání s
Bidenem se vůči Moskvě se Západem nic nezmění? Ne, neznamená.
Jelikož všechno se změnilo ještě před jednáními. Vždyť v
zastoupení Bidena byl právě kolektivní Západ (přičemž jeho
nejvíce "jestřábí kruhy") nucen požádat Rusko o
jednání rovného s rovným a pod tlakem okolností nepřekonatelné
síly přiznat, že dlouholetá politika tlaku a zvyšování sázek
ve vztazích s Moskvou se vyčerpala. Západ už nemá argumenty pro
pokračování činnosti v dřívějším modelu.
Dáváme
pozor na ruce!
Proč Borrel novými slovy vykresluje
starou politiku? Protože dávno je čas si zvyknout na to , že
Západ říká jedno, myslí
další, a dělá třetí. A také vkládá do téhož termínu
spoustu různých významů.
Pro vnitřní západoevropské použití smysl jeden, pro Rusko
druhý, pro šedé limitrofní *) zóny na východních hranicích EU
třetí.
V daném případě jsou důležité ne
deklarované zásady, které, na rozdíl od velmi čilé mezinárodní
politiky EU, zůstávají neměnné v průběhu desetiletí, ale
konkrétní činy pro jejich realizaci a priorita.
Jednoduchý příklad. Už v
polozapomenutém případu s Navalným Německo formálně zaujalo
velmi tvrdý postoj. Němci na nejvyšší úrovni bezvýhradně
přijali verzi otravy, oficiálně vyjadřovali Rusku protesty a
obavy. Ale když se jejich spojenci v EU zkusili učinit narážku,
že silným tahem by za dané situace bylo uvalení sankcí proti
Severnímu proudu 2, němečtí politici řekli "to je něco
jiného" a vynasnažili se operativně zbavit se opozičníka
jeho odesláním zpět do Ruska.
Výsledek: Navalný
sedí, SP-2 je prakticky dostavěn (dokonce USA se už nechystají
zabránit dostavbě), na incident všichni skoro zapomněli. Postup
Německa zcela odpovídal pouze včera deklarované"nové"
strategii EU. Berlín "čelil", když se znepokojil zdravím
opozičníka, "brzdil" Rusko odmítáním posuzovat
alternativní verzi jeho nemoci, přičemž úspěšně pokračuje ve
spolupráci s Moskvou na konkrétních pro Německo důležitých
ekonomických projektech.
Myslím, že když se situace prudce a dramaticky nezmění (a to je možné, jelikož Západ není vnitřně jednotný a ve věci vzájemných vztahů s Ruskem tam pokračuje aktivní boj), pak další vývoj vztahů RF s EU bude mít přibližně tutéž podobu, co i popsaný německý případ.
Západní Evropa bude vyslovovat znepokojení a činit tvrdá prohlášení ohledně ruské vnitřní politiky a práv opozice a přitom prakticky nemá možnosti skutečně působit na situaci v Rusku. Svůj informační prostor bude EU rovněž bránit před pro ni nevýhodnými srovnáními s rostoucím Ruskem. Ale u toho, co se týká konkrétní hospodářské spolupráce, se Evropa bude snažit vyhýbat konfrontaci a politizaci, zavádění nových sankčních balíků, pousiluje postupně ne zrušit, ale obejít (nivelizovat) už zavedené sankce. "Nová" strategie EU bude spočívat v ekonomickém sblížení s Ruskem při zdůrazněném politickém se distancování a zdůrazněném informačním povyku, imitujícím "tvrdý zápas".
Odvrátit "vzpouru limitrofů"
Proč však přední představitelé
EU demonstrují tyto zázraky politické ekvilibristiky?
Vynuceně.
Za dvacet pět let narůstající opozice vůči Rusku
Západ vychoval celou smečku limitrofních režimů, smysl jejichž
existence spočívá v organizování protiruských provokaci. Část
z nich vstoupila do EU, jiní měli méně štěstí, ale všichni
mohou žít pouze ve formátu vnějšího pumpování zdrojů.
Vlastní základnu pro podporu suverénní existence mají
nedostatečnou.
Snížení napětí ve vztazích Západu a Ruska, natož potenciální přechod k normálním pragmatickým kontaktům, zbavuje smyslu přikrmování limitrofů. Už pocítili na sobě nedostatek pozornosti Západu, a dostali (Pobalťané, Poláci a s Ukrajinci) první hysterické záchvaty v této souvislosti.
Problém Západu spočívá v tom, že v době opozice s Ruskem dovolil limitrofům, aby obsadili příliš důležité pozice v strukturách, formujících západní politiku (včetně v NATO a EU). Změnit nynější situaci rychle nelze, k tomu je potřebný čas - několik let, během nichž vliv východoevropských zemí na politiku Západu musí být vynulován, a oni sami marginalizováni.
Pro Západ je velmi důležité nepřipustit během této doby "vzpouru limitrofů", kteří se v zoufalství mohou pokusit vyprovokovat konflikt s Ruskem, dokonce s rizikem bojových akcí na vlastním území.
Proto, ve svých nejlepších tradicí,
EU ohlašuje skutečnou neměnnost své politiky (aby se limitrofové
neznepokojovali), přitom dobře chápe, že nikdo jí nemůže
zabránit hrát ve směru oznámených "strategických principů"
tak, jak bude chtít.
Mimochodem, i pro případ
nenadálého ochlazení s Ruskem je také pojistka. Nikdo dnes přece
nemůže předpovědět, jaké seskupení uvnitř Západu zvítězí
a jaké politické zásady ruským směrem budou ve skutečnosti
dominovat.
Pro
Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
*) pohraniční státy